Lužické hory

Lužické hory na kole - 21.4. 2021

Jaro si dává načas, pandemická opatření nás drží při zemi, ale i tak se dá leccos podniknout. Uprostřed týdne jsme vyrazily, Miruška a já, na jednodenní, zato však výživný, výlet do Krušných hor.

Miruška prokorzovala okolí Sloupu, já vyrazila na trasu do Lužických hor.

Trasa na délku pouhých 40 km vydala své poklady v podobě nošení kola do kopce přes kameny, kořeny, brodění bahnem, jízdu po sněhu, tlačení kola necestami, vizuální prožitky Lužických hor i Středohoří, sem tam půvabná vesnička, potoky, příroda těšící se na rozpuk, který už už přichází a všichni se na něj těšíme.

Trasa

Z Nového Boru po červené na Klíč (759 m), tam jsem rozdělila program, kolo nechala u rozcestníku, mě poslala na vrchol, dát si tam oběd a tequilku - dále stále po červené do Rousínova, tam jsem sjela kousek po žluté, protože jsem měla radost z asfaltu a roubených chaloupek, což jsem zaplatila návratem do kopečka po cyklo zpátky na červenou, která vede na Milštejn a skalní bránu, pak objíždí Suchý vrch, toho času rozbahněnou cestou, a když píšu rozbahněnou, tak myslím pohlcující tankodrom, po kterém se fakt jet nedá. U odbočky na Ledovou jeskyni jsem nechala uraženého miláčka u stromu a vylezla do kopce, abych obdivovala ubohý žďabec ledového závoje a ztratila brýle, což mi následně zkomplikovalo orientaci v mapě. Bez nich nejsem schopna přečíst názvy, ale na uloženou trasu jakž takž vidím.

Odvázala jsem svého zabahněného parťáka a sjeli jsme k přehradě Naděje, oba radostní, že to je z kopce. Stále po červené jsme pokračovali k potoku, já se vezla na něm, jak velí cyklistická tradice, ale pak jsme si to prohodili (v tomto odstavci nevím jaké i, páč miláček není životný, to je jen můj blud) a já ho nesla po opičích stezkách až do míst, kde to vypadalo tak trochu jako leváda na Madeiře.

Zbytek trasy už byl po cyklostezkách, do Mařeniček, Kunratic u Cvikova, které mě překvapily galerií mistrovského sklářství pod širým nebem, zvláště masožravá Adéla, pak přes Lindavu do Sloupu a k autu do Nového Boru.

Za Miruškou jsem dorazila s velkým zpožděním, takže jsem si nestihla prohlédnout okolí, ale to neva, vrátím se sem. Mira je statečná žena, ústrkům života čelí s nadhledem, tedy se na mě nezlobila a dokonce mě nakrmila. Díky milé společnosti jsem si užila i cesty autem. Mám spoustu nápadů na další výlety. Jaro budiž pochváleno.